11. 1. 2024 VRH N3 KAYLA + JONATHAN

Main Menu

Nove články / nově upravené

11. 1. 2024 VRH N3 KAYLA BDW SKINNY VELVET, BG + JONATHAN BDW SKINNY VELVET

Není to vždycky radost, někdy přijde i obrovský smutek. A chovatel má chuť přestat chovat, tak jako já před týdnem.

Moje krásná Kayla - tady na fotografii mladičká, z projektu, který trval snad dva roky, než se poštěstil krásný dalmatin, BG. Měla mít svá první miminka, teprve na třetí pokus se třetím samcem to vyšlo, že zabřezla, tolik jsme se těšili.

No a 11. 1. 2023 jsme se konečně dočkali. Kayle se to povedlo! Pyšně seděla v boxu obklopená třemi miminky. Opodál leželo ještě jedno, krásná malá dalmatinka, bohužel bez života. Někdy se to stane... Zbylá miminka - dvě holčičky, BG a jeden kluk, baldwin, byla důvod k radosti. Pořád jsem je chodila obdivovat. Kayla normálně pobíhala po boxu a měla zájem o to, co jí nesu na přilepšenou.

Kaylu s miminky jsem našla ráno, dopoledne vše probíhalo zcela obvykle. Miminka byla vzorně očištěna, suchá, prostě to vypadalo na spokojenou rodinku. A potom to přišlo jako blesk z čistého nebe. Z boxu jsem zaslechla obrovské rány, okamžitě jsem vystartovala. Hobliny i miminka létaly vzduchem, uprostřed se točila Kayly do kruhu, spíše se zmítala, hrabala pod sebe a zadní nohy vyhazovala do výšky. Chtěla jsem ji zvednout, ale ohnala se po mně jak nepříčetná. Běžela jsem si honem pro ručník, že ji do něj zabalím, ale to už ležela na boku, škubala nohama, oči v sloup. Bylo to strašné, pochopte, Kayla byla nejen samička, co porodila, byl to můj mazlíček, morče, které na mě reagovalo, no prostě asi víte, o čem mluvím...

Po Kayle zůstali tři sirotci, naprosto vystrašená miminka, která chvíli před skonem své maminky létala vzduchem. Ke slovu přišla "borisovka". Ale jednoduché to vůbec nebylo. Sameček nechtěl pít, bylo to obrovské piplání, vstávání k nim několikrát za noc. Jak jsem pauzu trochu prodloužila, lehal si na bok, chladnul. Nedokázala jsem je nechat strádat. Týden trvalo, než se vše zaběhlo do normálu. Mně už není dvacet, budit se a usínat na povel též nedokážu. Zkoušela jsem i náhradní matku, kojící skinny samičku, ta ale sama měla paterčata, která jsem jí pomáhala přikrmovat. Ona by je byla i přijala, byla moc hodná, ale baldwinní miminka se nepřisála, marná snaha... Po týdnu pouhého pracného udržování při životě nastal obrat. Miminka začala pít, zvyšují dávky, jsou hladová. Okusují seno, zeleninu, granulky - a konečně přibývají. Já nechci psát, že je vyhráno, abych to nezakřikla. Snad již budou noční pauzy delší, snad trochu dorovnám ten spánkový deficit, potácím se bytem jak mátoha. A velké díky patří baldwinovi Pablovi, který je přijal pod svou ochranu, dodává jim jistotu a zahřívá je. Je to jejich dědeček, normálně trochu nerudný samec, co se jen tak s někým nesnese. Tady jse dá říct, že je až něžný.

Toto je samička Nena, dalmatinka S BG, foto 20. 1. 2024

Nena zleva a zprava, foto 25. 1. 2024, bohužel jeden zálomek, přesto zůstává

Nena, foto 1. 2. 2024

Nena 25. 1. 2024

Nena, foto 1. 2. 2024

Neva, samička s BG, černá s červenou, foto 20. 1. 2024, má jeden zálomek

Noir, černý baldwin, foto 20. 1. 2024

Noir, foto 25. 1. 2025, černý baldwin, zůstává v našem chovu

Noir, foto 1. 2. 2024

25.1.2024: Všem miminkům se daří dobře, dnes jim bylo 14 dní. Už jsou samostatná, pijí z napáječky a spořádají vše, co dostanou. Já samozřejmě stále krmím "Borisovkou", ale intervaly jsou již lidské, již se vyspím.

Ale proč zrovna Kayla... Vím, že to musím brát jako chovatel, že se to v chovu občas stane... Ach jo.

6. 2. 2024 Noir, má již 300 g, byl krmen od narození uměle. Ale všechna tři miminka jsou úžasná. Zůstanou asi doma. Noir je dokonalý, holky bohužel mají zálomky, ale nechci úplně zrušit chov dalmatinů, když to dalo takovou práci. Tak ještě uvidíme, jak budeme pokračovat.

A aby to neštěstí nebralo konce, našla jsem Noira 11. 2. 2024 v boxu mrtvého. Byl nádherný, silný, zdravý, čilý. Měla jsem k němu velký vztah, protože jsem mláďata z tohoto vrhu odchovala ručně. Navíc byl po Kayle, moc bych ho potřebovala i do chovu. Absolutně netuším, co se mu tak náhle mohlo stát, nic jsem nezjistila, byl bez poskvrnky. I po dvaceti letech, co chováme morčata, jsem si na tohle nezvykla. Navíc jsem ho měla spíš jako mazlíčka. Těžko se mi o tom píše.