13.3.2011 VRH V5 FATIMA+LAD SCRATCHY

Main Menu

Nove články / nově upravené

13. 3. 2011 VRH V5 FATIMA SKINNY VELVET + LAD SCRATCHY SKINNY VELVET
To byly na začátku bouřlivé námluvy. Lze si o tom přečíst v kapitole Novinky, v prosinci 2010, kdy k nám den po Štědrém dnu náš slavný Super Grand Šampion ČR přijel z CHS Vandulka na námluvy. Hrůzou jsem nespala, protože šampion nešampion - Fatima svého partneta vůbec nešetřila - a šrámů přibývalo. Takových ocenění a titulů - a on od nás přijede jak po zápase wrestlingu! Naštěstí se ale "vzmužil" a začal to Fatimě vracet. Do boxu jsem se raději ani nedívala. Ještě že skiníci mají tak úžasnou regenerační schopnost - po šrámech naštěstí nezbylo ani památky. A jak se říká, že co se škádlívá, rádo se mívá, tak to se tady po počátečních pranicích vyplnilo beze zbytku. Fatima i Scratchýsek spolu zažili krásné období. Jen jsem stále nevěděla, zda již Fatima zabřezla či nikoliv. No a protože Scratchy přece jen musel zřejmě dokazovat, kdo je v domku, který obývali, pánem, projevovalo se to tím, že Fatimě pokud možno všechno sežral. Jednou jsem nahlédla do boxu - a konečně jsem viděla, jak se z domečku rozprostírá kulatící se břicho. Sláva, Fatima je březí! A už jsem to chtěla běžet psát paní Písařové, majitelce Scratchýska. Jenže potom mi pohled sklouzl o něco níž - a bylo po radosti! "Březí" byl totiž vyžraný Scratchy. Jak ten se uměl rozvalovat! Naštěstí ale již brzy začala i Fatima decentně kulatit bříško, a tak mohl obrovský sameček odjet domů, kde podstupuje, zatím neúspěšně, dietní kúru. Je to opravdu nádherný samec a CHS Vandulka děkujeme ještě jednou za jeho zapůjčení.
A Fatima smutnila - ve větším boxu byla najednou sama, jakoby ztracená. Chybělo jí společné probíhání domečkem, čekání u misky "kdo dřív" i všechny další společné aktivity. Jak jí Scratchýsek nakonec chyběl! A i ten domek jsme jí nakonec sebrali, nevidím totiž domeček při porodu ráda, samičkám ho raději odebírám.
Vše má ale šťasný konec. Dnes ráno jsem přišla vlastně k hotovému. Fatima zřejmě zcela v pohodě porodila dva kluky, 108 g a 111 g, pěkná, tlusťoučká mláďata. Barvu zatím zcela určit nedovedu, pravděpodobně černí tan, možná lux po tatínkovi, to se teprve ukáže. Krásné hlavičky, ouška... Fatima ožila, je naprosto svěží, stará se. No nechci to zakřiknout, ale zdá se, že vše je v naprostém pořádku.

Fatima (vlevo) + Lad Scratchy Skinny Velvet, Morče Super Grand Šampoion ČR :)

A ještě jednou Scratchýsek, to aby bylo vidět, že jsme na tu jeho slávu náležitě pyšní. Je to ale i příjemný a důvěřivý sameček. Zdravíme do CHS Vandulka! Foto 3. 3. 2011

Fatima se svými kluky, ráno 13. 3. 2011

KLuci jsou teprve chvíli na světě - při fotografování usínali. Foto 13. 3. 2011

19. 3. 2011 Tak jedno z miminek má již za sebou špatnou životní zkušenost. Fatima se o kluky pečlivě starala, kluci krásně přibývali. A stejně tak Samantha o svého červeného jedináčka. No a protože se již i jiné samičky chystají k porodu a potřebují svůj samostatný prostor, probíhalo v boxech přeskupování. Vyšel mi volný velký box - a tak mě napadlo, dát Samanthu, Fatimu a jejich tři kluky dohromady. Dostali i domeček s velkými okny, další pelíšek.. Opatrně jsem to zkusila - a měla jsem obrovskou radost. Samice byly naprosto v klidu, kluci se proháněli po boxu, všichni se šli najíst z jedné velké misky, radost pohledět. Ani jsem nečekala, že vše projde v takovém klidu, že na sebe samice budou tak miloučké. Odpoledne jsem potom viděla, jak Samantha kojí svého chlapečka v domečku a Fatima své dva kluky na druhé straně boxu v pelíšku. Celý den, celý večer vše probíhalo v pohodě. I večerní krmení, krmná směs, zelenina.. Každý okusoval svůj kousek mrkve a okurku.. Seno dáváme na závěr, před spaním. A protože jsme něco sledovali v televizi, bylo to tentokrát dost pozdě - šel manžel. A najednou křičí: "Honem poběž, miminko, to je hrůza!" Vše se seběhlo v okamžiku, ve chvíli, kdy rozdával seno, a nedalo se tomu zabránit. Samantha z neznámého důvodu, naráz, bez předchozího varování, vyjela po jednom z černých chlapečků a způsobila mu obrovskou, hlubokou, rozšklebenou tržnou ránu na zádech. Něco tak strašného jsem za celou naši chovatelskou historii ještě neviděla. A ačkoli fotoaparát byl po ruce, fotografie tentokrát chybí. Byla jsem opravdu otřesená, že ten krásný, radostný, důvěřivý chlapeček je najednou takhle zrasovaný - to nebyly obvyklé škrábance, jen roztržená kůže, to bylo doslova maso venku, dlouze, široce od sebe vzdálená kůže. V kontrastu s tou černou kůží okolo to vypadalo strašně. Byla jsem ale nejspíš víc v šoku já než samotné morčátko. Přepadla mě strašná lítost - že jsem to tak špatně odhadla, že něco takového se stalo proto, že jsem je sloučila, že jsem měla víc dávat pozor. Ale spíš jsem hlídala samice - a ty byly v klidu, ještě nikdy jsem neviděla, že by jakákoliv samice takto zmasakrovala pětidenní miminko. Takový krásný, sametově černý chlapeček! Nikdo další se nepral, nikdo neměl ani škrábnutí. Co dál?! Mám na stole před sebou 140 g vážící miminko - a neumím mu pomoci. Stáhnout k sobě se to nikterak nedá. Rána naštěstí nekrvácí. Po několika marných pokusech, při kterých jsme téměř zlikvidovali autolékárničku, se nejvíce osvědčila široká náplast. Naštěstí lepila a chudákovi tu ránu přes celá záda zakryla. To statečné miminko žralo ve výběhu seno, ba i k cecíku se hrnulo, ale co dál? Takhle to nemůže zůstat, není to jen roztržená kůže, je to už i roztržená spodní vrstva tuku a masa, které se vyvalilo ven. Bojím se do takto hluboké rány něco lít, nejradši bych vzala jehlu a nit a začala šít - ale nemám sterilní výbavu. Brzy bude půlnoc - musíme na pohotovost. Volám tam, kde předpokládám, že nám pomohou, kde vím, že mají non stop provoz. Konečně se dovolávám na první číslo. Možná se mýlím, mám ale pocit, že jsem pana doktora vzbudila. "A krvácí to?" Ne? Tak přijďte ráno v osm, raději v deset, až tu bude paní doktorka." Volám jinam: "No paní doktorka tu sice je, ale budeme teď operovat pejska. To ta rána u skinny morčátka vypadá tak hrozivě, kdyby bylo chlupaté, nevypadalo by to tak. Vyplachujte Betadinou, to se zahojí. Kdyžtak si zítra dojděte někam na veterinu." Mám strach, že ty kusy masa, co lezou ven, oschnou, mám strach z nekrózy, ze zanedbání, vím ale, jak i regenerační schopnost u skinny morčátek je obrovská, vidím, jak je chlapeček spokojený u maminky.. Ráno moudřejší večera.. Nespím, jsem z toho vynervovaná, chodím se na něj dívat, dotýkám se ho. Je teploučký, jediné, co mu vadí, je náplast. V myšlenkách se mi vše vrací, celá ta dlouhá doba, jak přijel Scratchy na námluvy, jak se nakonec s Fatimou spřátelili, jak se Fatimě porod povedl, jak dosud vše parádně fungovalo. Je to nesmírná škoda, stále se obviňuji..
Přečkali jsme noc. Čekám, co najdu pod náplastí. Je to stejná hrůza jako předtím. Volám na denní pohotovost na naše známé pracoviště. Okamžitě vyjíždíme a první jdeme na řadu. Paní doktorka je velmi příjemná, ochotná pomoci i této nešťastné "myšce". "No tak tohle by se samo rozhodně nezahojilo", říká, když si připravuje instrumenty na šití. "Maso" snad ještě "oschlé" nebylo. Ránu vyčistila Betadinou s fyziologickým roztokem. Miminko se drželo naprosto statečně. No a potom začala velice zručně sešívat - vnitřní vrstvu masa a tuku, nakonec kůži. Dren takto maličkému zvířátku dát nemohla, tak alespoň nechala trochu mezerky mezi stehy, tudy budeme vyplachovat desinfekcí. No a na závěr ještě injekci ATB, musí to být! A už chlapeček skáče do přenosky (přivezli jsme samozřejmě i Fatimu s bratříčkem, aby měl rodinu s sebou) a rovnou pod maminku - a už hledá cecík. Neskutečné!!! Držte všichni tomuto statečnému morčátku palce, ba přímo pěsti!!! Aby se nepřidal zánět, aby se něco nepokazilo. Rána je to velká, hluboká, ATB v šesti dnech věku...
A poslední zpráva: Chlapeček přes všechny útrapy dnešního dne přibral!
20. 3. 2011 A přibývá dál a zdá se, že ani taková obrovská rána mu nijak nekazí radost ze života. Potvrzuje se, že i závažné věci, které se vyskytnou na povrchu těla, morčátka překonají snáze, než když mají něco vnitřního - to je může zabít velice rychle a zákeřně. Jen abscesy dovedou být hodně nepříjemné. Musíme doufat, že se nic špatného nepřidá a že se ten mrňousek bude takhle vesele prohánět po výběhu celý svůj dlouhý morčecí život.

Statečný chlapeček! Takhle sešité to již tak hrozivě nevypadá, stejně stehů je ještě uvnitř, pod kůží. Paní doktorka byla opravdu moc šikovná, že se jí vše podařilo dostat "na své místo". Foto 20. 3. 2011

Zajímá se o všechno - jen ta náplast je protivná!

Ale maminka Fatima kluky právě učí pít z napáječky a "Sešívánek" rozhodně nechce zůstat pozadu.

Chlapeček V5 -1, foto 21. 3. 2011, černý tan či lux, váha 164 g. "Po té přestálé hrůze je rozhodně jistější držet uši nahoru. Ale přes všechny útrapy jsem stejně moc krásný!"

Bohužel se v průběhu léčby naplnilo to, čeho jsme se obávali - rána začala hnisat stehy se potrhaly. Znovu jsme byli na veterině, Sešívánkovi se tam opět pěkně věnovali. Konečně se zdá, že se vytvořil normální strup - rána pěkně zasychá. Statečný chlapeček se po celou dobu choval velice statečně - chuť do života rozhodně neztratil, o chuti k jídlu ani nemluvě :)
Jen ta náplast kdyby nemusela být - jinak se ale rána zakrýt nedala. Sešívánek se nás teď kvůli tomu strašně bojí! Uši snad už ani víc vztyčit nemůže. Foto 26. 3. 2011

Sešívánek se uzdravil, jizva za chvíli ani nebude vidět. Váha 324 g, foto 7. 4. 2011
Máme velkou radost. Krásný, statečný "Sešívánek" - VILDA našel nový domov v Letech. Strašně se při odjezdu bál, ještě jsem neviděla morčátko tak vyvádět. Asi myslel, že jede znovu na veterinu.
Ale v novém domově na něj čeká kamarád, se kterým se bude postupně seznamovat. Moc držíme palce a těšíme se na zprávy!
13. 4. 2011 Příběh našeho Sešívánka pokračuje. 10. 4. odjel do nového domova. Jak jsem již psala, ještě nikdy jsem neviděla morče tak vyvádět. Domnívala jsem se, že je to proto, že si myslí, že opět jede k doktorovi. Dnes ráno došla zpráva, že musí chlapečka vrátit, že vyvádí dál. Skáče, hrabe, v kleci se podhrabává, je neklidný, píská, vadí mu stroupek na zádech, prostě úplně vyšiluje. Neklidný začal být i druhý chlapeček, kterému se Sešívánek moc nezamlouval. Prostě se to po všech stránkách nevydařilo.
Samozřejmě jsem souhlasila se Sešívánkovým návratem, aby byl v takovém stresu a vyváděl tak, že jeho noví majitelé v noci nespali, to rozhodně netěšilo ani mě. Byla jsem zvědavá, zda ho kluci do boxu přijmou, přece jen byl pár dnů pryč a má na sobě jiné pachy.
Sešívánek prý už u nás v domě začal dávat najevo radost. No a při vpuštění do boxu radostí poskakoval. Když jsem ho vyndala a dotkla se zad, sice trochu zanadával, ale hned zas běžel k mističce. Nesmím ovšem vyndat ani jeho bratříčka, Sešívánek hned začne řádit. Spolu s ním a "strýčkem Grandem se opět cítí v bezpečí. Všechny stesky pominuly, kluci jsou v naprosté pohodě.
No to je tedy situace! Po této zkušenosti to vypadá, že si Sešívánka budeme muset ponechat - případně hledat někoho, kdo by si vzal oba bratříčky současně, aby mohli zůstat spolu.
Z naší CHS se opravdu stává "samčí ráj".

Chlapeček V5 -2, foto 21. 3. 2011, černý tan či lux, váha 174 g. "Co pořád s tím bráškou vyvádějí? Pro jistotu dám uši též nahoru a zůstanu ostražitý!"

Sešívánkův bratříček se pro jistotu bojí také. Foto 26. 3. 2011

Bratříček 7. 4. 2011, váha 349 g - pravděpodobně bude VOLNÝ, ale Sešívánek bez něj nechce být.

V5 - 2, sameček, pravděpodobně lux černý, roste do krásy. Vždyť má tatínka Grand šampiona ČR (foto viz výše), bude po něm. Foto 442 g, foto 19. 4. 2011

V5 -2 je opravdu skvělý! Foto 19. 4. 2011

Poznámka ze 7. 6. 2011: Příběh obou bratříčků měl zajímavé pokračování. Nejprve jsme je nenabízeli nikomu, nechtěli jsme, aby Sešívánek zůstal sám. Ten si ale po čase zvykl na kluky z vrhu Z5, a tak jsem druhého samečka, Victora, nabídla jako velice kvalitního samečka do začínajícího chovu. Ještě jsem jí říkala, jak moc si ho cením, jaké je to ušlechtilé zvířátko. Vše dojednáno, domluveno. Trochu mi to bylo líto, Victor se mi moc líbil. No ale již jsem to slíbila, co se dá dělat.
Jenže paní se již nikdy neozvala, a já jsem po jejích důvodech nepátrala. A k Victorkově fotografii jsem připsala: "Zůstává doma." K sobě do boxu ho bez problému přijali dva velice hodní dospělí samci Prince a Rambo. Když vidím ta tři spokojená morčata, je mi jasné, že "osud tomu tak chtěl".

Čas ubíhal a my jsme se nestačili divit. Sešívánek získal mezi mladšími kluky vedoucí úlohu. Mohutněl a sílil, a tak, když o něj projevila zájem CHS, která se pyšní moc pěknými morčátky, zajásali jsme. Přece jen se ten krásný kluk uplatní v chovu! Je to úžasné, jak se tohle zvířátko dokázalo poprat se všemi nesnázemi, které ho potkaly. Vyrostl z něj moc pěkný sameček a jsme rádi, že se dostal tam, kde ho náležitě ocení.

"Sešívánku, moc ti držíme palce!!" Foto květen 2011

A tato fota přišla 8. 6. 2011 ze "Sešívánkova" - Vildova nového domova v CHS Chin Chin.

"Sešívánku, máme radost, že jsi šťastný!"