17. 9. 2010 VRH H5 GALAXIE SKINNY VELVET + EBONIT SKINNY VELVET
Ráno:Tak nevím, zdá se mi, že poslední dobou je více smutku než radosti. A tady opravdu vůbec není se z čeho radovat. Ale postupně....
Dlouho jsme váhali, zda máme naši krásnou tříbarevnou Galaxii vůbec připustit, či ji nechat pouze na výstavy, pro radost.. Nakonec jsme usoudili, že výstava udělala rozhodně větší radost nám než Galaxii, výstav se zúčastňujeme jen ojediněle a že Galaxii rozhodně víc potěší pospolitost se sestřičkou Ghanou a Ebonitem.
No ale ještě předtím jsme jí vybrali jiného ženicha, neméně krásného tříbarevného Izáka. Oba měli "titul" Nejhezčí tříbarevné morče výstavy - v kategorii samec i samička. Jenže člověk míní... Izákovi se Galaxie zřejmě vůbec nelíbila, po připuštění ji pokousal. Opravdu ošklivě se na ni vrhl - a naše hýčkaná princezna utržila velmi nepěkné šrámy. Tak jsme chtěli zkusit dalšího vhodného samečka do chovu tříbarevných, Liama, jenže v boxu s ním již byla připuštěná její sestřička Gladys ( viz vrh nádherných tříbarevných morčátek D5) a chudák Galaxie utrpěla další šrámy. Ty se naštěstí brzy zahojily, a protože Galaxie byla smutná, že je sama, zkusili jsme ji přidat do boxu k její druhé sestřičce, Ghaně, připuštěné již nějakou dobu s Ebonitem. To bylo radosti! Okamžitě si všichni padli do oka a vytvořili tu nejspokojenější skupinku na světě!
Nedávné chvíle štěstí - zleva Galaxie a Ghana, v pozadí Ebonit, foto září 2010
Až do včerejška vše probíhalo naprosto bezproblémově. Pomalu nastal čas oddělit Ebonita, kvůli Ghaně, u Galaxie jsem morčátka očekávala spíše až začátkem října. Již jsem Ebonita zkusila dát do boxu k jinému samci (někdy to vyjde lépe než se samičkami), ale pro opakované okamžité cvakání zubů jsem to dále již ani nezkoušela. Říkala jsem mu, že je pěkný "chřestýš", takové že vydává zvuky, k samičkám jsem ho dala zpátky.
Jelikož včera těch morčecích událostí probíhalo moc, tak jsem u nich byla téměř nepřetržitě. No a zvláště březí samičky kontroluji často, chodím jim i přilepšovat. Proto, jak mě Galaxie s Ghanou viděly, už stály i přes svůj požehnaný stav na zadních a vyhlížely, co dostanou. Jenže včera jsem u nich v boxu zaznamenala večer najednou velký rozruch. Ebonit obě samičky honil. Blesklo mi hlavou, že je ještě brzy na to, aby se schylovalo k porodu a aby měly říji. A konkrétně u Galaxie jsem vše očekávala spíše až v říjnu. Tak jsem Ebonitovi nadávala, co blázní, proč honí březí samičky, a že když se neumí chovat, tak půjde okamžitě pryč, na samotku, když se s nikým nesnese. Vůbec nic dalšího mě ještě nenapadlo. Prožívali jsme právě velký smutek kvůli Dashe, měla jsem spoustu práce kolem miminek, která jsem přendala do boxu k Jezabell a která jsem neustále pozorovala, protože jsem se bála, aby jim něco neudělala, přesto jsem ale do boxu k březím samičkám občas mrkla. Zdálo se mi, že po té honičce sedí a odpočívají. Po chvíli se mi ale nelíbilo, že je Galaxie taková nahrbená, hlavičku téměř zabořenou do podestýlky. Boky měla takové tvrdé - to už jsem se opravdu lekla. Nejsou miminka mrtvá? Nestalo se něco? Mozek to nějak nechtěl brát, právě se dotrápila Dasha, i manžel říkal, že již slyším trávu růst, že prostě jen tak odpočívá. Kéž by býval měl pravdu!
Odpoledne: Jestliže ráno byla ještě jiskřička naděje, tak teď již není. To, čemu bych včera ještě nevěřila ani ve zlém snu, je skutečností. Ztrácíme Galaxii! Ebonit ji večer honil, protože byla mokrá. Něco se událo, zřejmě jí praskl obal u nějakého morčátka. Pokud se tedy dá říci, že jí praskla plodová voda, vypadalo to tak. V noci jsem chodila krmit sirotky a pozorovala i Galaxii. Tolik jsem si přála, aby miminka porodila - a doufala jsem, že jí potom bude dobře, i když jsem věděla, že ještě nemohou být životaschopná. K ránu porod začal a vcelku jich vypudila sedm, váhově od 34g do 47 g.
Ráno porod začal (v pozadí Ghana), foto 17. 9. 2010
Spolu s placentami to byla neskutečná hromada. (Upozorňuji, že následující foto je hodně drsné, chci vám ale chovatelství představit i s jeho odvrácenou tváří, neprezentovat jen úspěchy.)
Je neskutečné, co chudák Galaxie měla v sobě, k tomu ještě všechny placenty...
Opravdu se mi o tom ani nechce psát - Galaxii to nepomohlo. Byla smutná, vyčerpaná, apatická. Nechtěla jíst ani pít (úplně se se mnou prala, když jsem jí chtěla dát vodu s glukopurem a vitamíny) - a stále ještě jakoby tlačila, i když žádné mládě jsem pohmatem necítila. Teprve po poledni z ní vyšla ještě jedna placenta. Ty jsem přesně spočítané neměla, nebyla jsem u celého porodu. Tak opět jiskřička naděje, že teď už snad bude dobře. Ale není a nebude, Galaxie chladne a odchází. Nic nepomáhá. Čímkoli to chci zlepšit, mám pocit, že jí ještě více ublíží. Již dvakrát jsem ji prakticky třením vzkřísila a navrátila do normální teploty. Chladne ale pod rukama. Zřejmě je problém někde uvnitř, možná v ní ještě něco zůstalo, nevím. Každopádně jde vše nesmírně rychle. Ani se mi tomu nechce věřit, ani se mi to nechce psát. A opravdu se mi už ani nechce žádné další samičky připouštět.
Poslední zpráva, 18. 9. 2010 0:34
Tak jestli jsem ještě brzy odpoledne věřila, že je samička jen vyčerpaná, že dodáním energie by se vše ještě dalo spravit, že jí předtím vadila jen nevypuzená placenta, tak postupně všechna naděje mizela.
Galaxie ještě odpoledne po porodu, poslední foto, 19. 9. 2010
Bylo to něco vnitřního, Galaxie měla bolesti, najednou se vše prudce zhoršilo. Manžel se uvolnil z práce a spěchal domů. Jenže cestou na veterinární kliniku, kde by nás byli po telefonické dohodě přijali jako akutní případ, to Galaxie vzdala. Stejně jsem si ale myslela, že v takovémto případě by nám nejspíš nabídli uspání.
Je těžké uvěřit, že smrt přijde tak rychle. Jeden den samička vesele skotačí, těšíme se na miminka, no a za necelý další den je po smrti, absolutně bez varování.
Již tolik morčátek se nám podařilo zachránit, dostala se ze zdánlivě beznadějných stavů, v tomto případě jsme jí pomoci nedokázali. Je nám líto každého zmařeného života, no a na Galaxii jsme byli obzvlášť pyšní.
Máme tu již i morčátka starší, po operacích nádorů aj. - a vesele skotačí dál. U březích samiček si ale osud vybírá opravdu krutou daň. |
|
16. 9. 2010 VRH G5 DEBBIE LOVELY + PEDRO Z GALAXIE MORČAT
Tak jestli jsem se včera trápila kvůli maličkým potomkům, kteří se narodili Jezabell, tak z vedlejšího boxu na mě dnes ráno "zírali" čtyři obříci! Naprosto úchvatný pohled, nádhera! Čtyři obrovská miminka seděla v pelíšku, který jich byl téměř plný, a maminka Debbie se něčím ládovala u misky. Podělit se s vámi o ten první dojem nelze, neboť při pohledu na fotoaparát, jako když do vrabců střelí. Rozprchli se na všechny strany. Tak vše vyfotografuji a zkontroluji později, na první pohled to vypadá na tři kluky, dva bílé červenooké, jednoho bílého tmavookého, a holčičku trochu neurčité barvy (stříbrná či skořicová aguti - bílá). Vše později upřesním.
16. 9. večer Stále se na nová miminka nemůžeme vynadívat! Už dlouho jsme chlupáčky neměli, a tak si jich náležitě považujeme. Debbie vše zvládla skvěle, vypadá to, že je naprosto v pořádku, má velkou chuť k jídlu, vůbec jí navadí, že má místo naháčků chlupáčky, kteří za ní běhají po boxu a skáčou, jako by jim již bylo alespoň čtrnáct dní. Stále se mi je nedaří vyfotografovat pohromadě, tak snad ještě bude příležitost. Tak jen doufám, že to Debbie zvládne s kojením, že to na ni nebude moc, takoví "klackové"! Však už hned pod ni lezou a předhánějí se, kdo bude u cecíku první. Tak doufáme, že to našemu "dráčkovi" neublíží a že je všechny pěkně "srovná", jak už to tato temperamentní mladá samička dokáže.
Radost máme i proto, že jsme opět na dobré cestě znovu oživit náš chov bílých morčátek - a pokud se již nic zlého nestane, Debbie s Pedrem předvedli opravdu nádherná, silná miminka - viz následující fotografie!
Debbie a "obříci" 16. 9. 2010
G5 - 1, bílý sameček s červenýma očima, foto 16. 9. 2010
G5 - 1 po týdnu, 24. 9. 2010
G5 - 2, bílý sameček s červenýma očima, foto 16. 9. 2010
G5 - 2, možná bude himalájec, foto 23. 9. 2010
Bílí bratříčci G5 - 1 a G5 -2
G5 - 3, bílý sameček s tmavýma očima, foto 16. 9. 2010
G5 - 3 také pěkně roste, foto 23. 9. 2010
G5 - 4, samička, snad aguti skořicová(?), foto 16. 9. 2010
G5 - 4, foto 24. 9. 2010 Tento vrh se opravdu povedl.
19. 9. 2010 Tak jsem si říkala, jestli Debbie přece jen nechce trochu pomoci, obříci, jako všechna čerstvě narozená mláďata trochu pohubli, ovšem setkalo se to s odporem. Borisovky si ani nelízli. Místo toho již žerou z misky, okusují seno a chodí pít z napáječky. Tak tím lépe, budu přilepšovat pouze mamince! I když, mimochodem, ani s ní to není zcela jednoduché. Zatímco ostatní morčátka milují papriky, okurky atd.., tahle si jich ani nevšimne. Prostě byla asi z domova naučená jinak - a své zvyky stále ještě nechce změnit. Tak stále zkoušíme metodu pokus - omyl, no a, světe div se, největší úspěch zaznamenává mrkev! Ale i jablíčko a vše zelené. tak hlavně, že alespoň něčím se naší slečince (tedy pardon, již mladé paní) strefíme do noty!
Hlavně že je ale vše v pořádku a všem je dobře na světě!
Škoda, že maminka těch cecíků nemá víc!
A teď ještě mrkvičku - jako maminka...
A potom se všichni krásně vyspinkáme...
23. 9. 2010 Debbie je skvělá, miminka jsou skvělá... Vše funguje, jak má, Debbie kojí, miminka rostou a prospívají. Jen Debbie si, chudák, otlačila nožičku. Tak jsme ji zavázali, to ale smutně seděla a byla málo pohyblivá. Když oni jsou obříci moc velcí a ona, jak jim dělá "oblouk", aby mohli k cecíkům, tak stále stojí plnou vahou na předních nožičkách. A i když má velký pelíšek (z antidekubitní deky), do kterého by se vešli všichni, lehá si pod něj a ne do něj. Tak nožičku ošetřujeme a mažeme, zatím jí to nijak nevadí, ale vím, že tyto věci se hojí pomalu. Je to vynikající, obětavá matka.
Je to opravdu krásná rodinka Foto 24. 9. 2010
8. 10. 2008 Nožička se Debbince docela dobře hojí a miminka rostou jako z vody. Když Debbie kojí, střídají se po dvou. Zbylá dvě morčátka se mezitím někde povalují po boxu, je jim jasné, že nemá cenu se pod Debbie tlačit. Už jsou tak velcí, že to vypadá, že Debbie kojí dospělá morčata. Všichni rádi vyspávají, do Gemmy jsem nedávno musela "rýpnout" prstem, abych se přesvědčila, že je skutečně živá, úplně mě vyděsila. No ale konec řečí, foto ukáže víc - za chvíli se mezi nimi Debbie úplně ztratí!
A za chvíli bude miska prázdná! Foto 8. 10. 2010
Kluci - "bělásci" - v novém boxu, poprvé bez maminky. Foto 17. 10. 2010
|
|
15. 9. 2010 VRH F5 JEZABELL SKINNY VELVET + LESLEY "ČERNÍK" TERRA PUNCTATA
Na začátku prázdnin nás cesta zavedla do CHS Terra Punctata. Odolala jsem spoustě morčátek, která mi pí Radana Z. zcela nezištně nabízela, byť srdce chovatele krvácelo. Tolik všemožných barev, tolik možností! Musela jsem se ale držet chovatelského záměru - přivést do chovu kvalitní černou barvu. Původně jsem si sice jela pro samečka genového, po "přehlídce" morčátek ale zvítězil pěkný hladký černý sameček. Po matce je z rodu Savonnier. Hodil by se i do chovu dalmatinů, v jeho rodokmenu je např. slavná černá dalmatinní samička Falabella (NL) a černí předci z UK.
Byl určen jako ženich skinny samičce Jezabell, dceři neméně slavných rodičů Oda of Golden Cave a Afrodyty Happy Cavia. Tolik slavných jmen, taková mezinárodní účast!
Jezabell březost snášela dobře, porod jsem ale očekávala spíše ještě o několik dní později. Mám teď plné ruce práce s miminky z vrhu E5, která jsou na mně závislá, krmím i jejich maminku. Právě jsem je vracela zpět do boxu, když jsem zaslechla typické "kňourání", která vydávají miminka po porodu, když je maminka "obhospodařuje". A bylo to takové zvukově zvláštní. Teprve potom mi to došlo. Jezabell rodila - pod pelíškem! Již několik dní se tam skrývala. Trochu jsem ho odhrnula, jestli se mi to nezdá, chvíli jsem sice nic neviděla, potom se ale přece jen něco pohnulo! Černé miniaturní chlupaté miminko! Už dlouho se u nás žádný chlupáček nenarodil, tak jsem se na ně moc těšila, takového drobečka jsem ale nečekala, spíš velké chlupáče! A Jezabell právě čistila druhé, trošku větší miminko. Bylo mi jasné na první pohled, že jsou moc malí. Vzala jsem toho prvního do ruky, úplně jsem se lekla, jak byl studený! Došlo mi ale, že má chlupy a že je mokrý. Jinak to bylo ještě horší, než jsem čekala - 39 g. To druhé miminko 54 g. Krásně sytě černí všude, kulaté hlavy. Mezitím ležela v boxu dvě další miminka - mrtvá. Krásná i tak, ovšem také jen 48 g a 45 g. A bylo jasné, že vše ještě nekončí. Jezabell si počínala rozvážně, nespěchala. Moc jsem si přála, aby alespoň jedno mládě bylo větší, aby jí zůstalo, aby všechna ta snaha, její i naše, nepřišla nazmar.
Kdo morčátka chová, ví, že je to poměrně dlouhá cesta od chovatelského záměru k jeho cíli, jímž je právě taková událost jako narození miminek, s nimiž jsou již v chovu další plány. Je to dlouhá cesta, která má řadu úskalí. Ale ten moment zrodu je vždycky jedinečný, ať se rodí miminka jakákoli, třeba barevně dle standardu "nevydařená", je to krása, je to vždycky znovu zázrak a člověk jen zírá v němém úžasu, jak to ta příroda zařídila. Je to úžasné, když vše dobře vyjde, a všichni, i s maminkou, jsou živí a zdraví.
Ovšem takhle to u morčecích samiček, a myslím, že zvlášť ještě u skinny samiček, bohužel nefunguje. Bývají bolestné ztráty. A to - když jsou ztráty "pouze" na miminkách - se dá říci, že to dopadlo ještě dobře. Když ale odejde i maminka za svými miminky, je to opravdu velice bolestné. Předpokládám a pevně věřím, že většina chovatelů má ke svým zvířatům vztah, že prožívá spolu se svými morčátky jejich starosti i radosti - to radostné období, kdy je samička šťastná ve společnosti samečka, protože je to tak přirozené, i období, kdy se již kulatí, chvíli, kdy musí být od samečka oddělena i její další trpělivé čekání na mateřskou roli, kdy již je širší než delší a kdy je to pro ni již každým dnem náročnější a kdy si všichni moc přejeme, aby to všechno dobře dopadlo.
I Jezabell ušla tuto dlouhou cestu - od připuštění začátkem července přes všechny peripetie červencových veder, stěhování se "do přírody" na chatu na ozdravný pobyt a potom zase zpět domů, oddělení od svého milého chlupáče - a nekonečné čekání. Z mladé samičky se najednou stala důstojná budoucí matka, shánčlivá a starostlivá. A tak, když dnes začala rodit a mně hned bylo jasné, že to nebude ono, bylo mi jí, při pohledu na ni, jak se nesmírně snaží, velice líto. V boxu to bylo jak na bitevním poli. Placenta se zdála být pomalu větší než miminko - čmeláček. Dvě mrtvá jsem radši hned vyndala. Na světě bylo další, snad trochu životaschopnější, 53 g, a poté přišlo ještě jedno, špatně dýchalo a mělo 48 g.
Vůbec nemám takové mnohočetné vrhy ráda, ach jo..
Když jsem viděla, že je po všem a že nemá cenu zasahovat, nechala jsem to na samičce a na přírodě. Moc jsem si jen přála, aby jí alespoň jedno mládě zůstalo!
Asi po hodině jsem se vrátila - a nebylo to tak, jak má být! Miminka neležela v chumlu pod maminkou, ale byla "rozutíkaná" po boxu, každé jinde. A dvě z nich teď již opravdu ledová - a stále mokrá. Ještě chvíli a špatně to skončilo! Ani teď nevím, jak vše dopadne, ale pro tento okamžik jsem vzala vyhřátý ručník, všechny čtyři do něj zabalila a ještě zvrchu vyfoukala fenem. Jako zázrakem ožila, začala lézt, hýbat se! Co dokáže trocha tepla! Jezabell mezitím sežrala všech šest placent a ještě hromadu zeleniny, kterou po porodu dostala. Ovšem k miminkům se vůbec neměla. To je zase nadělení, co teď s nimi?
Potom mě napadl opět milovaný pelíšek, který jsem jí při porodu sebrala. Po chvíli to opravdu zabralo. Jenže si opět lehla pod něj. Po chvíli se za ní, nevím jak, odstěhovala i miminka. Konečně je jim teplo.
Trochu jsem je šla po další chvíli zkontrolovat. To maličké již nežilo, to se ale opravdu dalo očekávat. Jedno stále hůře dýchá, dvě vypadají alespoň trochu životaschopně. A pod pelíškem jsou pěkně zahřátí. Porod probíhal cca kolem 13. hod. Teď je 17:30 a tři zatím žijí. A já se jdu věnovat ještě dalším povinnostem. I když mám pocit, že jsem z toho snad vyčerpaná víc než ta samice :)
22:21 Tak jsme se vrátili z veteriny, kde jsme byli s Dashou. Mezitím je bilance následující. Oproti mému očekávání jako první odešlo největší mládě, holčička, u té jsem si myslela, že by mohla být nejvíce životaschopná. Mám podezření, že ji Jezabell zalehla, byla totiž úplně pod ní, vmáčknutá do podestýlky. Poměrně dlouho ještě žilo mládě s dýchacími potížemi, to ale od začátku nemělo moc šancí.
No a teď zbývá poslední černoušek, krásná maličká holčička, která též asi moc šancí nemá. Ale dokud je tady, moc doufám, že nám zůstane, že snad alespoň jedno jediné mládě se zachrání.
Je velká škoda zmařeného vrhu, ale alespoň chvilku jsem mohla vidět, jak by byli krásní. Nádherné hlavičky i barvu měli většinou po tatínkovi. Všichni byli černí, jen největší holčička s červenou a bílou.
"Bitevní pole" - Jezabell+6, 15. 9. 2010
Zahřívání v ručníku, 15. 9. 2010
Poslední naděje, večer 15. 9. 2010
Malá a opuštěná - ale maminka se určitě vrátí. 15. 9. 2010
16. 9. 2010 06:20 Miniaturní holčička žije a běhá v boxu za maminkou!
20.15 Tak idylické to ale přes den nebylo. Dopoledne jsem Černinku našla sice pod maminkou, ale nikoli u cecíku, nýbrž úplně přitisknutou, s hlavičkou na stranu, s přivřenýma očima. Tak ani ta poslední to asi nezvládne.. Někde jsem četla, že takhle malá miminka nemá smysl zachraňovat, že nemají šanci na přežití, cenu že to má tak od 60 g. Mnula jsem miminko mezi prsty, otevřelo oči, hlavičku zase drželo rovně, bylo teplejší. Když já to nedokážu jen tak ho nechat! I když cenu to asi opravdu nemá, váží 46 g.
Tak zkoušíme po kapkách "borisovku", nejprve to nejde, trochu špatně dýchá, jsem velice jemná a opatrná, abych tu křehulku neudusila.
Jezabell mládě nechce, utíká před ním, sedí samo, opuštěné. Je to tím, že ví, že není životaschopné? A jinou náhradní maminku nemám, Dasha je na tom moc špatně, a Debbie, která dnes porodila, má čtyři chlupaté obříky, mezi těmi by se maličká holčička k cecíku nikdy nedostala. Takže je to na mně. Nejenže krmím celý vrh E5 včetně chudinky Dashi, teď je tu ještě tahle "bonsaj". Ona totiž nevypadá nějak neduživě, jen je nesmírně maličká. A ostatní svěřenci též nechtějí být zanedbávaní, prostě někdy je to náročné.
Takže jsem to zkusila trochu "razantněji" - a miminko začalo sát. A každé dvě hodiny sálo znovu! Opět mělo sílu běžet za maminkou a vnucovat se do její přízně. Momentálně sedí někde pod ní, doufám, že je v pořádku, že ho Jezabell opět nezalehla. Třeba jsem trochu napomohla tomu, že má sílu si maminku "rozdojit", od rána totiž přibralo 6 g! Ale spíš by to byl zázrak..
Jen pro porovnání: Černinka s právě narozeným chlapečkem z vrhu G5, foto 16. 9. 2010
17. 9. 2010
Tak večer neplánovaně přibyli do boxu Černince tři nevlastní sourozenci, sirotci po Dashe z vrhu E5. Úplně pookřála, hned se k nim hrnula, a oni, sami vyděšení tou změnou, ji přijali bez problémů mezi sebe a poskytli jí blahodárné teplo! Byl to pohled na tu semknutou, třesoucí se "rodinku". Jenže k tomu, aby "rodinka" byla úplná, chyběla maminka. Ta trucovala na druhé straně boxu, "Bělásek" se jí očividně nelíbil, a na mé domlouvání, proč že bych měla "kojit" já, když sama má mléka dost, prostě nebrala zřetel. Takže opět noční "šichta", Černinka potřebuje dodávat energii po malých dávkách, ale často. Skinníci po mé celotýdenní péči již něco vydrží.
V průběhu noci mě ale čekalo překvapení - morčátka se nakonec přece jen se samicí nějak domluvila a Jezabell se konečně chopila role matky. Sice stále pomáhám, jak mohu, tu maličkou jsem u cecíku ještě neviděla, ale minimálně "Strakáčka" již pod sebe pustila. Tak snad je to na dobré cestě. Se skinníky jsme se dostali již přes "magickou hranici" 100 g a s Černinkou přes 50 g (teď má dokonce 53 g).
Tak pevně doufám, že mě Jezabell vystřídá úplně, kašička Borisovka je sice výborná (a MVDr. Jeklovi za ni znovu tisíceré díky), ovšem skutečné mateřské mléko je nenahraditelné. Tak držte všichni palce, jsem již opravdu unavená. A do toho všeho Galaxie... (viz výše, vrh H5).
18. 9. 2010
Nová rodinka se sžila! Mí odchovanci z vrhu E5 jsou již pěkní divoši. Snaží se "rozdojit" Jezabell, která si to již jakžtakž nechává líbit. Dodávky mateřského mléka ale zatím ještě zřejmě nestačí, protože bez mé pomoci hubnou. Tak pomáhám, ale pauzy již nechávám delší. Stejně jsem ale stále jak po flámu. Je na mně závislá ta maličká černá holčička. Já si stále mylím, že moc šancí nemá, nepřibývá, moc nepije, vždy trochu ubyde a zase to doplní. Pokaždé ale můj první pohled směřuje k nim do boxu a jsem velice ráda, když vidím toho černého drobečka, jak tam běhá s ostatními - a radostně si přitom poskočí. Je teploučká, veselá, na světě se jí zatím evidentně líbí. Jen ta zodpovědnost - nesmím vynechat, nesmím se nadlouho vzdálit, usnout.. Dokud to ale má smysl pro ni, má to smysl i pro mě. Snad toto čtou ti, kteří to chápou, nějak vždycky zapomínám, že píšu "do éteru" a mnohým musí být takovéto počínání nejspíš nepochopitelné. "Záchranářství" mám ale tak nějak odjakživa v krvi - a vztahuje se na všechny živé tvory v mém okolí, kteří potřebují nějak pomoci, nedá se s tím prostě nic dělat :)
Důležité je nebýt sám... Foto 18. 9. 2010
Černinka objevuje svět Foto 18. 9. 2010
20. 9. 2010 je kupodivu stále vše v pořádku. Skinny miminka se již zcela sžila s náhradní maminkou Jezabell, pokouším se je pomalu odstavit od "borisovky", Černinka ovšem na svou porci již evidentně čeká. A pije s čím dál větší chutí, ne po kapičkách, již má pořádný "tah". Stále je to mini miminko (i když váhu jsme již zvedli ze 46 g na 55 g), ale nevypadá nijak neduživě. Stát se ovšem stále může cokoli. Je ale hezké se dívat, jak v boxu běhá s ostatními, poskakuje a okusuje seno..
23. 9. 2010 A zprávy jsou stále dobré, všichni prospívají, pijí od Jezabell, vesele poskakují - a mezi nimi malá černá holčička, která ve všem napodobuje své starší "sourozence". Moc bych si přála, aby tohle mládě - bojovník již zůstalo. má obrovskou chuť k jídlu, když má dostat "borisovku", netrpělivě mě kouše do prstů, že už to hlady nevydrží, ať si pospíším. Je to hezký pocit, je jak malá oživlá hračka. Včera dosáhla již jednoho týdne života a váhy 70 -75 g.
Rozčepýřená Černinka (80 g), foto 24. 9. 2010
Z Jezabell se stala skvělá náhradní matka.
8. 10. 2010 Omlouvám se za prodlevu všem pravidelným čtenářům :) Na četné dotazy, jak se daří malé Černince, zda se jí něco nestalo a pod. s opravdu velkou radostí mohu odpovědět, že prozatím je vše v naprostém pořádku. Černinku již zcela převzala do nenahraditelné péče její vlastní maminka. Miminko roste jako z vody a k dnešnímu dni váží 161 g. I všichni sirotci zatím v péči Jezabell báječně prospívají - a já se jí tímto omlouvám, že jsem ji snad zpočátku trochu vyčítala, že všechnu starost o miminka přenechává mně.
Jezabell si vede skvěle, všichni rostou do krásy - i ona sama. "Hormonální ochlupení" na zádech již opět úplně zmizelo, je ze všech moc pěkná morčecí rodinka. Tak jen abych to nezakřikla, poslední dobou se mi v chovu stává, že když mám z něčeho radost, přijde brzy nějaká nečekaná pohroma.
Fota doplním později, neměla jsem teď pár dní k dispozici fotoaparát.
FANTAZY - Černinka, foto 8. 10. 2010
"Hemžení", foto 8. 10. 2010 To když jsou morčátka rychlejší než spoušť fotoaparátu..
Z morčátka vzadu zbyla pouhá šmouha :) V popředí Edmond s Černinkou, foto 8. 10. 2010
Rodinka naposledy pohromadě, foto 11. 10. 2010
Kluky Edmonda a Edena převzal do péče Lesley - "Černík".
A tohle je již "dámská jízda", malá "Dashenka" se stále ještě drží náhradní maminky Jezabell "za sukně". Foto 23. 10. 2010 |
9. 9. 2010 VRH E5 DASHA SKINNY VELVET + CHAMPION SKINNY VELVET
Tak dneska jsem byla opravdu překvapená. Jednak jsem nevěděla, kdy Dasha zabřezla, a zas až tak do šířky se nerozpínala, spíš "bachratěla", tak jsem se jen domnívala, že by miminka již brzy být mohla a před dvěma dny od ní oddělila (naštěstí) Championa, a potom mě hlavně překvapilo to, co jsem dnes ráno uviděla. Mezi miminky je albínek! Již dlouho pěkného chlapečka pro oživení bílých sháním, a teď se mi krásný narodí z vlastních zdrojů! Samozřejmě ještě čas prokáže, jestli to není himíček, ale zatím na sobě nemá ani špetku pigmentu, koulí na mě velké červené oči a ouška má, jak jinak, velká a krásně klopená.
Ale zpět k naší dvojici. Dasha a Champion spolu byli již od jara - a stále nic. Již jsem měla strach, že Dasha bude na první miminka moc stará a bude to pro ni nebezpečné. Ale zřejmě potřebovali více soukromí. Pokud se miminka narodila 68. den od početí, jak to nejčastěji bývá, vychází mi to na 3. 7., den, kdy jsme s morčátky byli na výstavě v Toulcově Dvoře! No pěkně vše před námi utajili! Ale abych radostí nad tím bílým neopomněla ostatní z vrhu! Celkem jich bylo pět - když jsem přišla, nejmenší (45 g - kluk) a největší (99 g - kluk) mládě nežilo a další tři živá miminka se přede mnou krčila v rohu. Již bylo vše očištěno a Dasha měla velký hlad - běžela mi v ústrety, aby co nejdřív dostala zeleninu, kterou jsem všem právě nesla.
Tak jsem nevěděla, co dřív - zda krmit (samozřejmě, že všichni ostatní byli natažení z boxů a dožadovali se svého, takže tedy krmit), potom fotografovat a posléze teprve "zkoumat" miminka:
kluk bílý s červenýma očima, 74 g, nejmenší z těch, co přežili, ale moc pěkný, dále holčička, 91 g, barva mi zatím není zcela jasná, snad zlatá aguti - červená, a kluk 90 g, snad také aguti zlatá - červená, to ještě není určité. Fota postupně doplním, teď pro zajímavost Dasha, kterou jsem vyfotografovala náhodně včera, jelikož mě zaujala svou velikostí.
Dasha 8. 9. 2010, pár hodin před porodem.
9. 9. 2010 - v ranním přítmí
Krčí se v rohu a bojí se - ale jsou živí!
První neumělé fotografie:
Ten nejmenší, bílý sameček E5 -1 (Ty uši!)
Určitě zůstane doma, máme z něj velkou radost!
Budu se jmenovat EDMOND, promiňte, jsem stále špinavý - prý jak prasátko. A koupat se ještě bojím! Foto září 2010
Ale u cecíku byl první! Snad to i Dasha zvládne, je celá pohublá, ale chuť k jídlu má náramnou a miminka střeží jak oko v hlavě.
E5 -2, "strakatý" sameček
A já jsem dostal vznešené jméno EDEN, foto září 2010
Vzadu v rohu se krčí jediná holčička z vrhu, E5 -3
E5 - 3, holčička
A já se jmenuji ELVÍRA, tak nevím, poč mě stále říkají Dashenko. A byl o mě zájem, ale nedali mě, prý jim moc připomínám maminku... Foto září 2010
13. 9. 2010 Tak bohužel nejde vše tak, jak bychom si přáli. Dasha má velké problémy, otékají jí nohy. Pečuji o ni i o miminka. Ponocuji, vstávám, krmím. Prognóza je zatím velice nejistá, naděje se střídá s beznadějí. Opravdu nevím, zda na to "borisovka" postačí, miminka jsou droboučká, přibývají nepatrně. A Dasha se chvílí tváří, že to vzdává, leží na boku, nehýbe se, sotva dýchá, když ji uměle krmím a dopuji vitamíny, tak zase chvíli může, ale potom se vše zase zhorší - a tak už válčíme třetí den. Ach jo..
15. 9. 2010 Tak jsou na mně všichni závislí, miminka i samice. Naštěstí jim všem chutná. I když je to stále klubko drobečků, sotva jsem je dostala zpět na porodní váhu. Ovšem snaží se, již okusují seno, zeleninu. I Dasha se snaží, žere sice poměrně dost, ale pouze rozmixovanou stravu ze stříkačky a trochu sena. Mírně okusovala okurku. Ze zeleniny pouze nať a trávu, vše tuhé odmítá. Mláďata sice jakoby kojí z jednoho cecíku, ale nepřibývají, jakmile se trochu zpozdím s umělou výživou, hned hubnou. Nevím, zda se mi podaří je odchovat, jak to dopadne s nimi i s Dashou, dnes se zřejmě pojedeme ještě radit na veterinu, zdá se, že ATB Dashe na její problém moc nepomáhají. Stále polehává, nohy nesplaskly. Jinak ale má o vše zájem, snaží se. Tak se samozřejmě snažím také, ale již mě dochází fantazie.
15. 9. 2010 večer Tak jsme byli na veterině. Onemocnění samičky je stále poněkud záhada. Jelikož se jí ale začaly kromě otoků dělat i hematomy, moc se mi to nelíbí. Dasha dostala místo Baytrilu Borgal, nějaké další injekce na podporu organismu, no a uvidí se. Miminka jela s sebou, pěkně již řádí, alespoň z nich mám radost. Ale raději to snad ani nebudu říkat, nebo se zas něco stane.
Trpělivá Dasha
16. 9. 2010 Tak se mi zdá, že to Dasha vzdává. Stále je tak horká, malátná. Nechá o sebe miminka hřát, nastavuje jim cecíky, i když mléko prakticky nemá. Je trpělivá, nechá se ode mě krmit. Potom chvilku stojí a žere seno, učí to i miminka, vidím na ní ale, jak strádá, nevím již, jak více pomoci. Taková velká, zdravá, krásná samička! Jak je to štěstí draze vykoupené! Přitom byla spousta zeleniny, tráva, prázdniny v přírodě, výběh! Je mi z toho smutno, tak dlouho byli se Championem tak radostní, spokojení! Nechci předbíhat událostem, ale natolik již své samičky znám, že je mi jasné, že tahle miminka Dasha zaplatí životem.
Krásná obětavá samička Dasha zemřela večer 16. 9. ve 23.23 hod. Měla dýchací potíže, konec přišel rychle. Nebylo jí pomoci. Nevím přesně, co se jí stalo, domnívám se, že se jednalo o celkovou sepsi.
Tak si říkám, zda to má vůbec všechno cenu. Tím, že samičku připustím, vystavím ji riziku, že to nepřežije.. Kdybych ale nepřipouštěla, nebyla by na světě ani Dasha... Kdyby se alespoň podařilo zachránit miminka, aby smrt mladé, krásné samičky měla nějaký "smysl"! Prozatím jsem je dala do boxu k Jezabell, čímž jsem udělala radost té maličké černé samičce, která ještě přežívá, ale Jezabell moc nadšená není. Dokonce se trochu ohnala po "Běláskovi", tak snad jim nic neudělá.
Tak to před týdnem tak pěkně začalo. A nezdálo se, že by Dashe po porodu bylo něco závažného. Byla sice pohublá, ale žravá. Přišlo to tak nějak plíživě, zákeřně. Do posledního dne měla zájem o miminka i o jídlo, které jsem jí dávala. Dnes ale jí opouštěly síly, bylo vidět, že je zle.
17. 9. 2010 Tři malí sirotci se u Jezabell v boxu napřed báli. Tiskli se k sobě, ostrůvek tří rozklepaných uzlíčků. Malou černou holčičku, která viditelně pookřála, mezi sebe ale po chvíli přijali a vytvořili tak na jedné straně boxu skpinku MY DĚTI , na druhé straně trucovala JÁ MATKA - Jezabell. Alespoň že jim ale neubližovala.
Ale rozhodně jsem si myslela, že by mi to mohla ulehčit. Samička po porodu, plná mléka - a kojím já. A už jsem z toho opravdu vyčerpaná, a to je mi jasné, že toho opět moc nenaspím, protože drobečka, který měl ráno 46 g, nemohu nechat přes noc jen tak. Alespoň že holčičku skinny morčátka hřejí, už to jí velice pomáhá.
A protože jsem nespala prakticky vůbec kvůli Galaxii (viz výše, vrh H5), měla jsem možnost pozorovat, jak ti malí nahatí drzounci, zvláště "Strakáček", tu netečnou Jezabell přece jen "přemluvili", aby vytvořili rodinu. V průběhu noci již všichni leželi kolem ní i pod ní. A minimálně "Strakáčkovi" dovolila přístup k cecíku. Teď ve dne se sice tváří, že s tím vším nemá nic splečného, všechna miminka, i její nepatrná černá holčička, kolem ní radostně hopsají a usvědčují ji z toho, že si na špatnou mámu jenom tak trochu hraje.
Trochu jsme v nové rodině ještě nejistí. Až nám z toho vstávají uši. Foto 18. 9. 2010 |
|
