NÁVOD NA KAŠI BORISOVKU (MVDr. Jekl z Brna - tímto mu děkuji za záchranu morčete)
(Kdo si chce přečíst, proč se tato řídká kašíčka, náhrada mateřského mléka, jmenuje "Borisovka", a jak vznikla, odpověď najde pod tímto návodem.) 

Kašička určená na krmení mláďat, pokud nejsou kojena matkou, nebo na dokrmování slabších mláďat. Doporučená denní dávka je 5-20 ml, podle velikosti morčátka. Malé miminko má žaludek velký ani ne 1 ml. Krmí se dle potřeby 1x za dvě až tři hodiny (pokud je mládě úplně osiřelé), nebo méně často (pokud jen dokrmujeme) stříkačkou bez jehly. Interval krmení se prodlužuje podle stáří a stavu mláďat. Podrobnosti ráda poskytnu na uvedeném kontaktu. Složení vyjadřuje poměr ingrediencí.

48 dílů plnotučného mléka

36 dílů nízkotučného tvarohu

6 dílů smetany (sladká smetana, v modrém kelímku)

2 díly žloutku

1 díl oleje (podporuje vylučování, při průjmu méně)

Vše smícháme, dáme do skleničky a skleničku vložíme do hrnečku s horkou vodou. Poté, co se kašička ohřeje, zkusíme, zda není příliš horká, a podáváme.

Rozhodně není zaručeno, že morčátko zachráníme, některá se narodí slabá a sebelepší krmení je nezachrání. Mně se s ní ale podařilo zachránit mládě, které po týdnu krmení různými náhražkami mléka (konkrétně mlékem pro koťata) vážilo již jen 46 gramů, mělo křeče a umíralo vysílením, proto na ni nedám dopustit.
 
Pozn.: První morče zachráněné touto umělou výživou se jmenovalo Boris - vyrostl z něj obrovský samec, měl řadu potomků. Proto se mezi chovateli vžilo pro tuto kašičku pojmenování "Borisovka"(zkrácená verze, podrobnosti viz dále).
Následující dopsáno 19. 2. 2011
V roce 2002 si naše dcera ze studijního pobytu v Německu dovezla své první morčátko. Docela nás to překvapilo, v dětství o morčata moc nestála, vždycky chtěla mít psa. A ještě bílé - nějak jsme to moc nechápali. No ale potom  nám líčila, jak jí bývalo smutno, jak si někdy v cizím bytě připadala opuštěná a jak chodila ze školy do toho pronájmu cestou kolem Zverimexu. A tam se na ni za výlohou podívalo to morče svýma modrýma očima - a byla to láska na první pohled. Jenže v obchodě bylo zavřeno. Byly to nervy vydržet to celou noc a celé dopoledne ve škole, doufat, že morčátko tam ještě bude, sehnat na něj peníze. Naštěstí na dceru počkalo - a morčecí samička Nico se stala dceřinou spolubydlící. Vznikl mezi nimi blízký vztah - Nico bylo morčátko s osobností, mazlivá, přítulná. Bylo to až dojemné. Snad nikdy potom jsme již neměli podobně ochočené morčátko.

NICO VELVET, 2003
Když jsme po dceřině návratu poprvé nahlédli do košíčku, byli jsme skutečně překvapeni. Taková morčátka tady běžně nebývala. Zvláštní lesklá srst, modré oči, úžasné zvířátko. Dcera pátrala po podrobnostech, chtěla se o svém mazlíčkovi dozvědět víc, ukázat morčátko někomu, kdo se v tom vyzná. Přes internet se seznámila s Kroftovými a jela jim Nikušku ukázat. Přijela domů naprosto nadšená - Nico byla rex, satén. A v tento den se nám změnil život, v tento den se z majitelů domácího mazlíčka stali chovatelé, tedy z dcery se stala chovatelka morčat, my jsme ještě neměli zdání, jak hluboce to jednou zasáhne i nás. Dcera se začala angažovat ve výboru Svazu chovatelů, jezdila do Německa, na výstavy jako tlumočnice, vystavovala Nikušku (a později i další morčata). Brzy nám do chovu přibylo další morčátko, ženich pro Nico. Nevyšlo to s ním ale, a tak nám Kroftovi zapůjčili svého výstavního Norika. A od Kroftů přibylo i další morčátko - nádherný sameček Chico, osobně jsme si ho byli vybrat.

NORIK, Borískův otec, 2003
No ale hlavním členem rodiny zůstávala Nikuška. To bylo slávy, když zabřezla! Tolik jsme se na miminka těšili. Jaká asi budou? Bude to pro nás všechny ten nejkrásnější vánoční dárek. Norika jsme včas oddělili a dali ho tak, aby na něj Nico viděla. Připadala nám totiž nějak smutná. Byl tu i náš "nevhodný sameček" Leo z Bonity, který Nikušku ovšem velice miloval, prožíval intenzivně vše, co se kolem ní dělo. I přesto, že bychom naší březí samičce snesli modré z nebe, byla stále smutnější, potravu téměř nepřijímala. Bylo to ale naše první morčátko - a první březí samička, netušili jsme, že by to tak nemělo být. Věděli jsme, že se blíží porod a mysleli jsme, že to k tomu patří.

BŘEZÍ NIKUŠKA, 2003
Potom jsme jednou k Nikušce přišli - a kolem ní ležela mláďata. Tak nějak divně, byla maličká, všelijak krvavá - a mrtvá. Jen jedno se trochu hýbalo, bylo ale takové ubohé a mělo prokousnutou tvář! Neměli jsme sebemenší zkušenost. Snažili jsme se zachránit to živé mláďátko, stále jsme se ho snažili přiložit k naší milované samičce. Ta se na nás dívala smutnýma očima, jakoby prosila o pomoc, bylo to strašné. Hledala pomoc a útěchu u dcery, tiskla se k ní, něco od nás chtěla. Byl pátek večer, co dál? Hledali jsme, kde funguje noční veterinární služba. Přijal nás doktor, kterého zřejmě museli budit. Nevěřícně zíral, že takhle burcujeme kvůli morčeti! Nevím, až tohle bude někdo z vás číst, myslím, že to pochopíte - to morče pro nás mělo cenu člena rodiny, třeba jako pes, kůň - a teď na něj zíral nějaký doktor, který by měl snad mít snahu zachránit všechny živé tvory, ale který byl naprosto lhostejný! Po delším váhání strčil Nikušce do zadečku teploměr, prohmatal jí břicho, řekl, že jí vůbec nic není a že ji máme hodně zavodňovat, že je dehydrovaná po porodu. Vydechli jsme úlevou. Nikuška ale pít vůbec nechtěla, učil nás, jak to do ní máme lít násilím. Tak jsme té naší krásné holčičce z nevědomosti ještě takhle ubližovali a celou sobotu čekali, kdy si odpočine a začne se starat o své malé miminko. To nám zatím též odcházelo před očima, zkoušeli jsme mu dávat na něčí radu vodu s glukopurem. Protože Nikuška jenom ležela a byla chladnější, držela ji dcera v náručí, morčátko se k ní tisklo - a loučilo se. Teď už by nám to bylo jasné, ale tehdy jsme stále čekali, až si odpočine po porodu! Jak nás ujistil ten veterinář! A kdo mezitím pečoval o malého Borise - Boríska, jak jsme mu říkali? Ujal se ho hodný Leo, který měl Nikušku tak rád.

LEO a opuštěný Borísek, 2003

Borísek našel útočiště, Leo je z té zodpovědnosti úplně vyčerpaný.
Mládě mělo hlad, hledalo u Lea cecík, Leo trpělivě ucukával, ale své "kouličky", tedy varlata samozřejmě, měl chudák celá okousaná. V neděli bylo jasné i nám, laikům, že s Nikuškou je zle. Sebrali jsme se a jeli na veterinární kliniku, která fungovala ten den dopoledne. Na první pohmat poznali, že je zle, další mládě bylo uvnitř a na všechno již bylo pozdě, Nikuška byla prakticky v komatu. O onom veterináři nám řekli své - kolik již zmařil i psích životů! Nevěděli jsme tehdy ale, kdo je dobrý a kdo ne, neuměli jsme to rozlišovat. S Nikuškou jsme se museli rozloučit a nechat jí píchnout poslední injekci. Aby se nijak netrápila, nechali jsme ji nejprve normálně uspat - a teprve potom definitivně. Bylo to tak hrozné, že jsme tam brečeli všichni, nakonec i se sloužícími doktory! Opravdu, nepřeháním. Ale najednou další úlek! Co Borísek, vždyť přece máme Boríska! Umře teď bez maminky také? Je to neduživé, nedonošené mládě, ale je to to jediné, co nám po Nikušce zůstalo! Nesmí umřít, to by ta Nikušky smrt, ta její oběť byla úplně nesmyslná, zbytečná. Na veterině nám dali sušené kočičí mléko, ať to zkusíme. Jenže to nepomáhalo, Borísek stále strádal. Taktak jsme ho udržovali při životě! Již nám zhubnul pod 50 g! Na veterině se nám šetrně snažili sdělit, že to morčátko asi zachránit nepůjde. Všichni byli ochotní, obětaví. Již nevím, jakou oklikou jsem se přes mnoho telefonů protelefonovala až na Moravu. Kolikrát člověk někam volá a jsou na něj nepříjemní, kolikrát jsem k doktorům a na úřady volala třeba kvůli dítěti - a odbyli mě, světe div se, o záchranu malého, neduživého morčátka se snažili všichni. Zmobilizovala jsem půl republiky! Teď, po tolika letech chovu, bych již určitě věděla, co dělat či na koho se obrátit, tehdy jsem ale nevěděla vůbec nic a k veterinárním lékařům se s morčaty chodilo pouze okrajově, mnozí o nich toho věděli méně než chovatelé. Já jsem ovšem po velké anabázi dostala telefonní číslo na MVDr. Jekla do Brna.

Kvůli tomuto drobečkovi se snažil tým odborníků pod vedením MVDr. Jekla
Abych to teď nepopletla, on je velmi známý, učí na fakultě a ordinuje na veterinární klinice. Každopádně mě neodmítl, vše se mnou ochotně řešil zdarma a po telefonu. Neváhal udělat rozbor mléka, teď již nevím, zda morčecího či králičího, a podle něj mi do telefonu nadiktoval recept na kaši, která se tomuto složení nejvíce podobala, kaši pro miniaturní, teď již pouhých 46 g vážící morčátko, našeho Boríska - kaši "Borisovku". Okamžitě jsme kaši namíchali a dle návodu začali Borískovi dávat. Hladově se na ni vrhl - a začal přibývat. Krmili jsme ho po troškách každé dvě hodiny - i v noci. Střídali jsme se - o Vánocích, přes silvesta! Když Borísek dosáhl váhy 100 g, byl to důvod k velké oslavě.

Borísek roste.

Ošklivý - a o to víc milovaný, střídáme se u něj každé dvě hodiny.

LEO ho vychovával a chránil.

Borísek v pánské společnosti - zleva CHICO, BORÍSEK, LEO

Borísek roste jako z vody.

  A ač je to k nevíře, Boris vyrostl ve statného samce, vážil 1600 g, zúčastnil se i výstavy, měl četné potomky. Naše NICO VELVET dala název naší pozdější CHS a kaše "Borisovka" zachránila život mnoha osiřelým morčátkům. A když čtu na internetu v různých článcích o kaši "Borisovce", říkám si, jestli pak ti, kteří ji svým miminkům chystají, vědí, proč se jí tak říká? Je to důkaz toho, že Nico a její Borísek nebyli na tomto světě zbytečně.