16. 9. 2015 VRH N12 AMY + SOUL

Main Menu

Nove články / nově upravené

16. 9. 2015 VRH N12 AMY BRILIANTS SKINNY + SOUL SKINNY VELVET

Březí Amy (vlevo) s Gallery, srpen 2015

Předchozí tři letošní vrhy proběhly tak dokonale bez problémů, že by člověk myslel, že snad ani žádné nemohou být. Dlouhá chovatelská praxe mě ale naučila, že člověk nikdy nesmí takzvaně usnout na vavřínech. A kdo chová skinny morčátka delší dobu, ví zajisté, o čem mluvím. Prostě někdy je radost z úspěšného vrhu veliká, jindy zbydou chovateli pouze oči pro pláč a má chuť okamžitě s chovem skoncovat. Zvláště ve chvíli, kdy přijde nejen o miminka, ale i o milovanou samičku.
Když samička Amy zabřezla s pěkným oranžovo - bílým samečkem Soulem, měla jsem zároveň radost i obavu. Nebude se opakovat stejný scénář jako v loňském roce, kdy ze šesti miminek bylo pouze jedno živé a ostatní zůstala nevyndaná z obalů? Amy byla potom sice ubohoučká, ale svého jedináčka odkojila a poměrně rychle se ze všeho opět vzpamatovala. Tentokrát byla připuštěna s jiným samcem, doufala jsem, že počet mláďat bude nižší.
Ovšem marně...
Amy kynula a kynula...
Je to drobnější samička, měla jsem pocit, že snad již praskne. Na fotografii je téměř měsíc před porodem!! Již tehdy jsem myslela, že budou miminka co nevidět na světě! Ona mě ovšem nervovala a napínala až do 16. září!
Chodila jsem k ní tak často, jak jen jsem mohla. Tak tomu bylo i v den, kdy konečně začala rodit. Přišla jsem právě ve chvíli, kdy venku byla tři mláďata. Jedno čistila, zároveň vyndávala druhé z obalu, třetí leželo nevyndané z obalu opodál, nehýbalo se, nikdo si ho nevšímal. Nerada zasahuji do porodu, ale musela jsem. Popadla jsem to ležící, nerozbalené mládě a utíkala jsem s ním z morčecího domku ven, na vzduch. Blánu na čumáčku jsem protrhla ihned, již v boxu. Vypadalo to, že již nežije, že je to marná snaha, ale po oživovacích pokusech - uvolnění a zpřístupnění dýchacích cest a po masáči srdíčka - najednou zalapalo po vzduchu. Byl to krásný pocit, ale vyhráno ještě nebylo. Vypadalo to chvíli, že všechna snaha byla stejně marná. Potom jsem ale uslyšela slabě tlouci srdíčko. Miminko - holčičku jsem zahřívala v dlaních, držela jsem ji tak, aby měla co nejvíce kyslíku. A povedlo se!! Mládě se po chvíli zahřálo a úplně se vzpamatovalo.
Samozřejmě jsem se tímto dost zdržela, vrátila jsem se do domku ve chvíli, kdy Amy stále čistila první dvě mláďata, ale u zadečku měla napůl venku další, v pořadí čtvrté. Dělala ale, jako že vůbec nic, ani netlačila. Mládě mělo hlavu v obalu. Po protržení obalu jsem viděla, že evidentně nežije. Tak jsem Amy trochu postrčila (jemně), aby ho vytlačila. S tím žádný problém neměla. Já jsem ohledávala to podivné mrtvé miminko s velkou hlavou. Vážilo pouhých 50 g. Byl to sameček, albín, evidentně ještě ne zcela vyvinutý. To se někdy stane, obzvlášť u mnohočetných vrhů.
Amy se tvářila, že je porodu konec. Žebrala o něco k snědku. Vrhla se na hromádku zeleniny a byla naprosto v pohodě. Narozdíl ode mě, viděla jsem, že jsou v ní ještě další mláďata. Ani placenty nevyšly..
Nechala jsem jí pauzu, nerušila jsem ji, odešla jsem z domku. Doufala jsem, že si odpočine a porod bude normálně pokračovat.
Když jsem se po určité době vracela, doufala jsem, že vedle Amy budou již zbylá miminka. Ale bohužel. Viděla jsem, že Amy tlačí a tlačí, oči vytřeštěné, o miminka se nezajímá.. Tohle už jsem zažila, končilo to většinou císařským řezem. Veterinární klinika v místě, kde jsme byli, již měla zavřeno, bylo mi z toho do breku. Amy chvílemi tlačila, chvílemi byla apatická.
Dala jsem jí napít vody s glukopurem a přemýšlela jsem, co s tím dál. Dala jsem pryč všechno, co v boxu bylo, napáječku, misku i miminka, a začala jsem ji trochu honit po boxu. Počkala jsem na další stahy - a opět jsem ji honila. Byl to spíš takový zoufalý pokus, ale ono se to vyplatilo! Při další sérii stahů se objevily nožičky! Mládě šlo opačně a bylo hodně velké. To jsem již věděla, že je snad vyhráno. Amy ještě nebyla úplně ochablá a s mou pomocí se jí mládě podařilo vytlačit (musí se opatrně, neublížit!). Nejsem veterinář a již dávno jsem neměla se skinny samičkou takovouto potíž, a tak jsem ze všeho byla pěkně rozklepaná. Porod začal odpoledne, čtvrté mládě se "zaseklo" v půl sedmé, teď bylo půl deváté. Mládě bylo pochopitelně po dlouhém pobytu v porodních cestách mrtvé, Amy ale byla živá a spořádala další porci zeleniny.
Když se ale něco nedaří, tak se nedaří... Z Amy stále nevycházely placenty. A najednou se jí udělala obří boule za lopatkou. Pohmatem jsem zjistila, že v ní je ještě jedno mládě, úplně tuhé, uložené napříč. Amy již netlačila, prostě to vzdala. Běžela jsem manželovi sdělit, že musíme jet někam na kliniku (byli jsme na chatě), že bude nutný císařský řez. Manžel pomoc našim morčátkům nikdy neodmítne, ale byl značně skeptický. Já byla spíš zoufalá, také jsem si myslela, že to samička spíš nepřežije. Ale copak jsem ji takhle mohla nechat? Dívala se na mě, doufala , že jí pomohu. V hlavě mi proběhly všechny předchozí roky, kdy se porod nedařil. Vzpomněla jsem si, jak se mi kdysi podařilo ze samičky vytlačit mládě, které vážilo 172 g.
Bylo skoro 22 hod. Balila jsem vše potřebné, Amy se na mě dívala těma svýma velkýma očima. A já jsem čistý ručník místo do přepravky položila sobě na klín, vyndala jsem Amy z boxu, posadila ji na ručník...
Sebrala jsem všechnu odvahu, uchopila jsem mládě poměrně rozhodně a pomalým sunutím jsem ho začala převracet do správné polohy a sunout ho tam, kde jsem doufala, že jsou porodní cesty. Snažila jsem se udržet správný směr. Amy se vůbec nebránila, nechala si to líbit! Ani nesténala. Prostě se uvolnila a nechala mě, ať dělám, co chci! Bez ní bych to nedokázala! Já vlastně ani nevím, jak se mi to mohlo povést. Najednou prostě již miminko nebylo napříč, bylo v porodních cestách a Amy začala tlačit! Za další chvíli jsem šla do chaty za manželem, který tam již seděl připraven na cestu. V ruce jsem držela obrovské zakrvácené mrtvé mládě (za ním šly totiž všechny placenty), po tvářích mi tekly slzy a prožívala jsem pocit obrovského vítězství v souboji s přírodou!
A od této chvíle již šlo všechno tak, jak má. Amy snědla všech šest placent a opět se začala starat o tři zbylé holčičky. Dvě kojí, třetí se nepřisála, o tu pečuji já, krmím ji uměle, též se jí daří dobře.
Abych toto vše sepsala, musela jsem si dát odstup, dnes je již 28. 9. Amy je opět zcela v kondici, ale myslím, že připouštět ji již nikdy nebudu.).
Vše tedy nakonec (až na ta tři miminka) dopadlo dobře. Vždycky píšete, že popisy porodů našich samiček, ať již úspěšné či neúspěšné, vám pomáhají se v chovu lépe orientovat, získat zkušenost, obzvláště v případě, že teprve s chovem začínáte.
A vy všichni zkušení si asi dovedete představit tu bezmocnost chovatele, když se porod "zasekne" a samička nemůže miminka vytlačit.

A abych končila ještě více zvesela. Kdysi jsme se samičkou, která nemohla vytlačit miminka, jeli v Praze na kliniku, kde nás již čekali . Vypadalo to tehdy též na císařský řez. Honila jsem manžela z práce, spěchali jsme. Vzal to zkratkou, prostě postranní, méně frekventovanou ulicí. Nějak si v šeru nevšiml, že na ulici je zbržďovací pruh (prý se tomu obecně říká "mrtvý policajt"). Auto vylétlo do výšky a dost natvrdo jsme dopadli zpět na silnici. Morče s přepravkou, kterou jsem držela na klíně, vylétlo do výše a dopadlo mi zpátky na klín. Já jsem ještě předtím manžela nabádala, aby jel pomalu, aby to s chudinkou samičkou moc neházelo:). A on ten náraz pomohl, samička začala tlačit, tentokrát úspěšně. A při příjezdu do ordinace k velké radosti a pobavení všech zúčastněných porodila obrovského černého kluka. Zpátky jsme jeli s veselou příhodou a krásným miminkem.

Tak chovu zdar vám všem!!

Jak se toto vše mohlo do drobné samičky vejít! Foto 16. 9. 2015

Amy odpočívá po dlouhém, těžkém porodu. Ani není moc pohublá.

N1 - nejmenší z mláďat, samička aguti oranžová s bílou, kterou krmím ručně. Od maminky nesaje. Ale je úžasně čilá a prospívá báječně.
Foto 28. 9. 2015

N2 - velikostí prostřední z mláďat, samička aguti oranžová - bílá
Foto 28. 9. 2015

N3, největší z mláďat, samička aguti oranžová - bílá, ta, kterou jsem oživovala. Prospívá báječně.
Foto 28. 9. 2015